Osobnost č. 8 Mgr. Petr Šelepa
Zpracovala: Veronika Dudová, Alžběta Gašparovičová 9. C
Petr Šelepa (nar. 16. 2. 1980) je diplomatický pracovník Ministerstva zahraničních věcí ČR, velvyslanec České republiky v Portugalské republice, Kapverdské republice, Republice Guinea-Bissau a Demokratické republice Svatého Tomáše a Princova ostrova.
Po studiu francouzského, portugalského a anglického jazyka na Univerzitě Palackého v Olomouci a stážích na Universidade de Évora v Portugalsku působil několik let jako středoškolský pedagog a překladatel odborných a komerčních textů z francouzštiny. Od roku 2010 pracoval jako poradce místopředsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a poté jako ředitel sekretariátu předsedy vlády ČR. Od roku 2015 je ministerským radou Ministerstva zahraničních věcí ČR, kde zastával funkci vedoucího kanceláře Bezpečnostní a multilaterální sekce MZV ČR. V roce 2017 byl jmenován vedoucím Zastupitelského úřadu České republiky v Lisabonu.
ODPOVĚĎ NA EMAIL
1) Jaké jsou Vaše vzpomínky na Základní školu UNESCO?
Vzpomínky na školu UNESCO patří mezi mé nejmilejší. Přestoupil jsem na „jedničku“ do 3. třídy ze svého rodného Veselí nad Moravou. Pro malé dítě bylo zážitkem i každodenní cestování autobusem, či vlakem. Škola byla samozřejmě větší než veselská malotřídka, kterou jsem zažil během prvních dvou let školní docházky. Bylo to v roce 1988, tedy ještě v období socialistického Československa, a my jsme byli první třída, která neměla jako cizí jazyk ruštinu, ale němčinu. Hodiny němčiny s paní učitelkou Černíkovou mi daly základ znalostí tohoto jazyka, jemuž jsem se, musím přiznat, že ke své lítosti, potom již tolik nevěnoval, a které využívám dodnes.
2) Co je podle Vás důležité, aby člověk dosáhl vysněného cíle?
A teď jak dosáhnout cíle… počkejte… to není, jak jsem psal, asi úplně jednoznačné... Nevím, zda jsem oprávněn vám dávat rady, ale zkusím to tedy…
K dosažení vysněného cíle je určitě především nutné si takovýto cíl stanovit. To není prosím legrace, řada lidí prochází životem tak trochu bezcílně a někteří si ani nevšimnou, že vlastně prožili život. Zní to smutně, ale takoví jsou pak možná spokojenější než ti, kteří si pozdě uvědomí, že nestihli spoustu toho, co by bývali mohli dokázat a prožít. Ani jedno by ale smyslem života být nemělo. Buďte proto cílevědomí, ale neupínejte se na cíl jediný, podle mne pak více riskujete zklamání. Buďte otevření. Stanovte si cestu k dosažení různých cílů, obtížnějších i snazších. Dobrý pocit z jejich naplnění je totiž také velmi důležitý a motivuje k další práci. Snažte se sbírat zážitky a příjemné okamžiky. Když potkáváte lidi, buďte k nim vlídní. Mohou to být oni, kteří vám pomohou vašich cílů dosáhnout. Snažte se být nepostradatelnými pro ostatní, ale zůstaňte skromní. Vždy si važte toho, čeho jste již dosáhli, a myslete na to, že jsou na světě lidé, kteří jsou oproti vám v nevýhodě.
3) Vzpomínáte někdy na Základní školu UNESCO?
Nemohu nevzpomenout podzimní dny roku 1989, které jsem prožíval jako žák 4. třídy. Až s odstupem času si uvědomuji, kolik se toho tehdy v relativně krátké době změnilo.
Pamatuju si, jak nám pan učitel Pilát v jedné předvánoční hodině řekl, že přísloví v sobě skrývají zpravidla velké moudro, nicméně že je jedno, se kterým on nemůže souhlasit, a to přísloví „Nehas, co tě nepálí“. Samozřejmě narážel na to, že komunistický režim spoléhal ve svém závěru na lhostejnost běžných obyvatel. Malé děti politiku pochopitelně tolik nevnímají. To, že si devítiletý kluk zapamatoval takový úryvek z dávno skončené hodiny, je podle mne důkazem nejen výjimečnosti té doby, ale i školního prostředí, které těmto hodinám sloužilo jako kulisa. Pro mne jako pro malé dítě však bylo symbolem změn po dlouhou dobu zaplněné hradišťské náměstí, které dnes nese jméno T. G. Masaryka. A také to, jak jsme si kupovali za korunu trikolóru se špendlíkem, která se dala připnout na kabát... Nebo jak se na jaře následujícího roku začala na spoustě míst v Hradišti prodávat „pravá italská“ zmrzlina, ve stáncích se na čas objevil „Mladý hlasatel“ a pionýry začali postupně nahrazovat skauti…
4) Jaký jste měl oblíbený předmět/učitele?
Když vzpomínám na učitele na UNESCO, přiznávám, je to již dávno, ale nemohu samozřejmě vynechat paní učitelku Hřibovou, která byla naší třídní, ani paní učitelku Směřičkovou, která se mnou „trpěla“ v páté třídě v matematice. Nebyl jsem totiž nikdy velký počtář, zvlášť od okamžiku, kdy se přestala počítat čísla a začala se počítat písmena. To mi do teď nejde na rozum… Anebo paní učitelku Kopřivovou, se kterou jsme měli od roku 1990 i první hodiny angličtiny. Co je dnes skoro samozřejmost, byla tehdy přelomová věc.
